V Anglii po roce 2005 byly zcela jiné možnosti. Také úřady v Anglii fungovaly zcela jinak než v ČR. Jednak nás žádný úřad nesekýroval a nešikanoval, jak tomu bylo v Praze. Naopak, vzpomínám si na Úřad pro cla a daně, který nám poslal zdarma knížky, v kterých se velmi názorně vysvětlovalo, jak funguje anglosaský účetní systém. Z těch knížek to musel pochopit každý pitomec. Dokonce i Číňani v Soho, kteří anglicky neumí, to chápali. Bylo to úžasně prosté. Naproti tomu, v Čechách jsem až do roku 2004 musel mít daňovou poradkyni, která zpracovávala každý kvartál hlášení k DPH. To hlášení mělo tuším 3 nebo 4 strany A4 a mne to stálo 25 tisíc Kč každý kvartál. To bylo 100 tisíc Kč ročně. A k tomu ještě roční uzávěrka. V Anglii to bylo jiné. Na DPH stačila kapesní kalkulačka nebo obyčejný Excell. Do hlášení DPH se vyplňovalo pouze 7 údajů. Nic víc. Úřad pro cla a daně tenkrát posílal každému formulář s obálkou pro zpětné odeslání formuáře. V Anglii totiž nejsou úřadovny finančních úřadů, kam si úřadové předvolávají občany a podnikatele. Prostě vám centrální úřad pošle poštou obyčejně dopis a očekává, že mu obyčejnou poštou dopisem odpovíte. Poplatník daně ve formuláři hlášení k DPH vyplnil 7 údajů, dal formulář do obálky, zalepil a hodil do poštovní schránky na ulici. Když se měla odvést daň, přiložil se šek. Každý kdo měl účet v bance, měl automaticky šekovou knížku. Bylo to snadné, zabralo to pár minut a fungovalo to.

Koncem roku 2008 jsme řešili co udělat s podílem v české Bohemia House UK s.r.o., která byla opuštěna. Jedno řešení bylo podíl prodat, druhé řešení bylo firmu využít a rozběhnout. Objevila se možnost získat velký investiční kapitál z USA, od investora z New Jersey. Investor měl peníze a hledal jak je vhodně využít, aby něco vynesly. Česká republika, která čerstvě přistoupila do EU, byla tenkrát vnímána jak potenciálně dobře se rozvíjející stát. Z USA na to byl jiný pohled. Tam jaksi netušili, že ČR je prolezlá korupcí a byrokracií skrz naskrz. Chtěli vědět do čeho, do jakého průmyslu lze v ČR investovat. U investic obecně platí horizont tak 5-8 let, max. 10 let na rozvoj a pak už se musí investice vyplácet a přinášet zisky. Záleží na výši investic, pochopiteně. Když investice vyžaduje nejprve něco postavit, je doba těch třeba 8 let. Naopak, když v rámci investice převezmete jinou firmu a máte ji jen zkonsolidovat, je doba na návrat investice kratší. Obecně, vždy se dělá tzv. business project, prostě plán investic. Mne tenkrát napadlo postavit v Čechách fabriku na mikropočítačové a mikrovlnné elektronické součástky. Vlastně na tu myšlenku mne přivedl rozhovor s jedním profesorem z ČVUT elektrofakulty v Praze. Pan profesor již nežije. Ale nápad to byl výborný.

Investor z New Jersey nabízel asi 15 milionů liber. To bylo v přepočtu tenkrát asi půl miliardy českých korun. Byl to dostatečný kapitál na vybudování fabriky na "zelené louce" pro výrobu elektronických součástek. Připravoval se business plán a řešilo se personální obsazení, klíčoví lidé a specialisté, kteří to dokáží odborně rozběhnout. Prostě lidé se zkušenostmi. Přibral se další investor, firma ze Singapore, kde byli lidé z profese a měli zkušenosti z výroby polodičových součástek. Tím se opět navýšil kapitál, takže ve finále bylo k dispozice v přepočtu skoro 3/4 miliardy českých korun. Ve sbírce listin českého obchodního rejstříku, ke společnosti Bohemia House UK s.r.o. je stále zápis z porady v roce 2009. Můžete si jej tam přečís. Má 3 strany.

Co následovalo - vydal jsem se do Prahy spolu s ředitelem investorské firmy z New Jersey. Chtěli jsme pro projekt získat státní záruky od vlády ČR. Nepotřebovali jsme podíl od ČR. Dokonce ani žádné daňové úlevy. Chtěli jsme pouze právní záruky, takzvané memorandum, že investice nebude zmařena intrikami a komplotem českých úřadů. Zde byl problém, narazili jsme na naprostý nezájem, všude, kamkoliv jsme přišli. Nikdo se s námi nechtěl bavit. Na ministerstvu obchodu ČR, na vládě ČR. Když už někdo přišel na jednání, byl to nějaký bezvýznamný referent, který přišel třeba v jensech a kostkované košili. Většinou neuměl ani anglicky a spíš koukal jestli dostane nějaký dárek. Vyslechl si, co jsme říkali. Vzal si podklady, projekt, řekl, že vše předá dál. Pak se nedělo nic. Vzpomínám si, že nám nějaký takovýto úředník na ministerstvu obchodu ČR radil, abychom šli raději na ministerstvo dopravy a domluvili spoluúčast na stavbě dálnice nebo na stavbě metra. Jiný účedník na Úřadu vlády ČR nám ve vrátnici poradil, abychom se obrátili na nějakého politika, který prý zkusí domluvit nějakou vhodnou investici v ČR. Po několika návštěvách českých úřadů a jejich absolutním nezájmu jsme celý projekt v ČR prostě vzdali. Investor ze Singapore, pak našel alternativu. Vše se realizovalo v Indii. Česká republika utřela...

Tak na toto jsem si vzpomenul, když ke mě nedavno dorazila zpráva, že prý premiér Fiala vloni sliboval českým podnikatelům, jak ČR bude podporovat moderní technologie, elektronický průmysl atd atd. Takové politické obecné žvásty. Ve skutečnosti Václav Klaus v 90-tých letech zušil a pohřbil český elektronický průmysl. Vlády které přišly po něm, včetně vlády Miloše Zemana a dalších následovníků, nedokázaly v elektronickém průmyslu vybudovat v ČR vůbec nic. Nedokázaly za 30 let přivést jediného investora. Přitom s Covidem, s rostoucím napětím mezi Čínou a Taiwanem, s válkou na Ukraině se ukazuje elektronický průmysl jako strategický. Němcům toto došlo rychle, když jejich automobilky za covidu neměly čipy do aut. V roce 2021 začali v oblasti Drážďan stavět vlastní fabriky na výrobu čipů. Spolková vláda na to uvolnila peníze. Naproti tomu, v ČR se jen mluví o tom, co by se mělo, jak by se mělo. Výsledky nejsou žádné.

Pár odkazů:

britský premiér Sunak (mimochodem úspěšný bankéř) uvolnil 1 miliardu liber pro rozvoj výroby mikročipů ve Spojeném království

Turecko staví fabriku na výrobu čipů nedaleko Istanbulu.