Co to byl "Tuzex"

Tuzex byly prodejny patřící pod tzv. Podniky Zahraničního Obchodu, které měly dovážet spotřební zboží pro veřejnost. V prodejnách Tuzex se prodávalo za tzv. "bony" nebo-li tuzexové poukázky. Ty bylo možno získat od Živnostenské banky, pokud někdo pracoval služebně v zahraničí a plat mu byl posílán zčásti do ČSSR, anebo se v Tuzexu prodávalo za západní valuty. Další možnost získání tuzexových poukázek, tedy bonů, byl jejich nákup za Kčs od agentů STB, kteří je prodávali před vchodem do prodejen Tuzex.

Do Triola jsem přišel z Akademie věd, asi 2 roky po ukončení mého studia na ČVUT elektrotechnické fakultě. O návrhu dámského prádla jsem nevěděl nic. Triola však měla v novinách inzerát, kde hledali pracovníka, vedoucího výpočetního střediska, kde na počítači mělo probíhat navrhování dámského prádla. Jenže Tripla v té době žádný takový počítač ještě neměla. Mým budoucím vedoucím, ing. Jiřím Čápem, mi při přijímacím pohovoru bylo řečeno, že prý brzy Triola bude počítačový systém mít, že vše už je na cestě. Po mém nástupu, po několika týdnech se ukázalo, že s dovozem výpočetního systému to není tak růžové, jak mi ing. Čáp líčil. Naopak, počítačový systém se "dovážel" v té době již několik let. Protože počítač nebyl, nemohl jsem být veden jako vedoucí neexistujícího výpočetního střediska a tak jsem byl veden jako odborný pracovník pro návrh dámského spodního prádla. Ve skutečnosti jsem tuto práci nedělal. Mým pracovištěm byla budova tzv. "modelárny", umístěné na konci Drahobejlovy ulice v Praze 9. V této budově, mimochodem ukradené komunisty původním majitelům v roce 1948, ve třetím patře měl být umístěn počítačový systém na kterém mělo být prádlo navrhováno. Termín "modelárna" znamenal, že se zde navrhovaly nové modely, které pak vyráběly fabriky. V podstatě moje činnost zde spočívala jednak ve vyhodnocování nabídek na počítačový systém a dále, protože se do fabrik rozneslo, že jsem nastoupil, mám VŠ elektro a elektro průmyslovku a ke všemu jsem vyučený mechanik přístrojů, začala ze strany ředitelů fabrik Triola po mne sháňka. Potřebovali totiž opravit jejich šicí stroje. Šicí stroje ve fabrikách byly téměř výlučně dovezené ze západních zemí, Jenže se dovážely bez náhradních dílů, bez sjednaného servisu, bez dokumentace. Šicí stroje v té době měly elektronické řízení, prostě elektroniku, vcelku na úrovni západního světa. Naproti tomu, fabriky měly údržbáře msa úrovni rozvojového světa, kteří zvládali opravu židle, výměnu zářivky a podobně. A tak došlo k situaci, že když se šicí stroj porouchal, ředitel nebo ředitelka fabriky mi zavolali a požadovali abych přijel šicí stroj opravit. Neměl jsem žádné nářadí, žádné měřící přístroje a k šicím strojům nebyla žádná dokumentace. Ale musel jsem si poradit. Mimochodem, ty šicí stroje nakupovalo vedení Triola zhruba takovýmto způsobem: když byl Mezinárodní strojírenský veletrh, tak tam pánové odjeli vozidlem Tatra 613 a vydali se po stáncích firem nabízejících šicí stroje. Tam kde dostali nejvíce lahví alkoholu, tam sjednali nákup. Jak se pokračovalo dále, k tomu se vrátím při popisování dovozu výpočetního systému pro návrh dámského prádla.

Tedy, když mi zavolali z ředitelství fabriky, že se jim porouchal šicí stroj, zda přijedu a já odkývnul, že ano, poslali pro mne auto. To mne vyzvedlo před modelárnou v Drahobejlově ulici, odvezlo mne do fabriky, například v Hradci Králové nebo v Pardubicích nebo jinam. Tam mi ukázali porouchaný stroj a řekli co má dělat a co přestal dělat. Závady byly většinou v elektronice. Někdy stačilo elektroniku vyčistit. V tom případě jsem byl "slavný" ihned. Jindy byla závada na deskách elektroniky a ty jsem bez přístrojů a nářadí neměl možnost opravit. Bylo nutno je vyměnit. Náhradní díly nebyly, ty se z úsporných důvodů nekupovaly. V praxi to znamenalo řešit dovoz náhradního dílu úřední cestou přes Podnik Zahraničního Obchodu. To ale bylo v důsledku státního plánování na minimálně 2 roky. Pak byla ještě neoficielní cesta, kterou jsem praktikoval já.

Podniky Zahraničního Obchodu a státní plánování

Podniky Státního obchodu, tzv. "PZO", byly úřady obsazené většinou agenty STB anebo alespoň věrnými spolupracujícími členy KSČ. Jejich úkolem bylo dělat prostředníky mezi státními podniky, které potřebovaly něco dovézt ze západních zemí a mezi západními firmami a jejich obchodními zástupci. Všeobecně, státní podniky měly od KSČ zakázáno spojovat se přímo se západními firmami. Vše muselo být přes PZO. Úředníci v PZO dále měli spojení na Státní banku, která přidělovala západní devizy na nákup zařízení ze západních zemí. Přidělování deviz probíhalo tak, že podnik dodal na PZO schválenou nabídku západní firmy a požadavek na uvolnění deviz. Uzávěrka bývala obvykle v březnu. Státní banka pak v prosinci možná devizové prostředky přidělila. Často také nepřidělila, anebo přidělila méně než bylo potřeba. Když podnik přidělené devizy nevyčerpal do konce roku v kterém byly přiděleny, což často znamenalo lhůtu 2-3 týdnů, pak devizy "propadly" a podnik musel žádat znovu v dalším roce. To znamenalo časovou ztrátu 1 rok. Tomuto se říkalo "plánované hosdpodářství". Plánovitšě se přidělovaly devizy.

Další možností jak získat náhradní díl pro šicí stroj byla neoficielní cesta. O té ale vedení Triola nechtělo nic slyšet. Já jsem ji dělal běžně, tedy vždy. Postupovalo se takto: porouchaný díl jsem demontoval ze stroje a vrátil se s ním do Prahy. Pak jsem zvedl telefon a přes zákaz KSČ jsem si drze zavolal do západního Německa na zastoupení firmy, která stroj vyrobila. V té době jsem mluvil plynule německy i francouzsky a potajmu se učil snad 5. nebo 6. rokem japonsky. Nebyl problém se domluvit. Ve firmě, kam jsem zavolal jsem jim řekl situaci. Dohodli jsme se vždy. Zástupce západní firmy vzal nový díl, udělal si služební cestu na jednání do Prahy. Dali jsme si schůzku někde na parkovišti v Praze, často na Václavském náměstí. Já jsem přinesl porouchaný díl a dostal jsem výměnou nový náhradní. Někdy mne obchodní zástupce pozval na kafe, někdy na oběd. Chvíli jsme povídali. Záleželo na tom, kdo přijel. Takováto činnost však byla KSČ zakázána. Další den jsem odvezl nový díl do fabriky, namontoval do stroje a stroj fungoval. Já byl oslavován a informace o mých "schopnostech" rychle opravit porouchaný stroj se šířily bleskově. Ředitel Trioly v Praze, ing. Trnka a technický náměstek ing. Janeček, oba členové KSČ, cosi tušili, ale neřešili to.

Modelárna

V horší situaci byl můj vedoucí, ing. Čáp, též člen KSČ. Ten měl více obav a navíc se cítil obcházen, protože ředitelé fabrik volali přímo mě a nikoliv jemu. Též poděkování za opravu šicího stroje jsem dostal já a ne můj vedoucí. Proč ředitelé nevolali mému vedoucímu? Pan ing. Čáp přišel do práce vždy ráno v půl šesté a začal pít. V 9 hodin ráno už se s ním komunikovat nedalo. I kdyby ředitelé fabrik volali ing. Čápovi, ten stejně nemohl odmítnout a zakázat mi jet do fabriky opravit šicí stroj. Prostě proto, že fabrika musela plnit plán výroby a potřebovala fungující stroje. Kdyby mi ing. Čáp zakázal jet do fabriky opravit stroj, sabotoval by plnění státního plánu. To, jako člen KSČ nemohl. Já byl v jiné situaci, člen KSČ jsem nebyl, stranické ambice jsem neměl a celá KSČ mi byla tak nějak "volná". Mohl jsem si tedy dovolit to, co ing. Čáp nemohl. Třeba telefonovat do západního Německa.

V budově modelárny, kde jsem přebýval, byli ještě dva další vedoucí, nejvyšším vedoucím byl ing. Hejl, postarší pán, který většinou byl někde na poradách mimo budovu. A pak zde byl pan Chocholouš, který byl již v penzi. Budově modelárny se běžně říkalo "Dům u třech ptáků". A tak, když zrovna můj vedoucí ing. Čáp nebyl v tom "správném stavu" a já potřeboval něco řešit, šel jsem k ing. Hejlovi. Pan ing. Hejl měl sekretářku a ta měla vlastní sekretrářku, mladičkou slečnu z Ostravy. Říkal jsem jí "sekretářka paní sekretářky". Dostat se na slyšení k panu ing. Hejlovi, znamenalo dostat se přes tyto dvě sekretářky. Když pan ing. Hejl nebyl, nezbylo než jít k panu Chocholoušovi. Oslovoval jsem ho zdrobnělinou, "pane Chocholoušku". Pan Chocholouš neprotestoval, vyslechl mne a pak mi vždy poradil. Vždy stejně. Řekl mi: "Junáku, udělej to tak jak chceš, ale hlavně ať není průser". Pak jsem mohl odejet na fabriku opravit stroj.

A nesmím zapomenout na dalšího muže v modelárně. Tím byl cikán, pan Surmay ve vrátnici. Pan Surmay byl slušný člověk, postarší, spolehlivý. Nekradl a nechlastal. Chodili jsme spolu na oběd do hospody U Brázdů, naproti Triole. Na pana Surmaye vzpomínám často a v dobrém. Dalo se s ním o lecčems mluvit.

Jak se dovážel počítač

K dovozu počítače jsem se dostal shodou náhod. Jednou večer jsem přijel do ulice Na Florenci, před budovu ředitelství Triola. Vracel jsem se z fabriky a tahl jsem s sebou velký a těžký porouchaný díl. Řidič by mne jistě ochotně vysadil třeba doma nebo v Praze 9, v Drahobejlově ulici. Jenže pak bych musel další den ten těžký díl dotahnout do ulice Na Florenci. A tak jsem se s ním nechal dovézt večer až na ředitelství. Myslel jsem, že ho vyložím ve vrátnici a půjdu pryč. Jenže vše dopadlo jinak. Ve vrátnici nikdo nebyl a tak jsem šel nahoru a hledal jsem do které kanceláře na noc bednu uložit. Potkal jsem na chodbě ing. Motejzíka. To byl vedoucí technického odboru. Ten, jakmile mne uviděl, hned začal na mne volat: "Hele, skvělý že jsi tu. Budeš tlumočit". Dozvěděl jsem se, že přijel pan Yankowitch, zástupce americké firmy Gerber a že sedí v jednací místnosti s ředitelem, ing. Trnkou a jeho technickým náměstskem, ing. Janečkem.

Pan Yankowitch byl původem Srb, emigrant a žil v Bruselu, kde pracoval jako obchodní zástupce firmy Gerber z USA, která byla jednou ze čtyřech firem, nabízející počítač pro návrh dámského prádla. Pan ředitel, ing. Trnka ani jeho technický náměstek, ing. Janeček neuměli žádný cizí jazyk a tak se v zasedacím sále na sebe všichni usmívali a popíjeli. Ing. Motejzík mne přivedl do jednacího sálu, usadil mne a ředitel mi řekl, že to je pan Yankowitch a přivezl obchodní nabídku na ten počítač a nechť to s ním tady a teď projednám. Podal mi jeden list papíru A4. To byla celá obchodní nabídka. V záhlaví byla adresa firmy v Bruselu, pak datum, adresa Triola v Praze a pod tím napsáno anglicky, že se jedná o obchodní nabídku pro podnik Triola. Dále se uvádělo zhruba toto:

One Computer System Hewlett Packard 1000 ..... 1,000,000 USD

To bylo vše. Následoval veliký podpis pana Yankowitche na celé dolní polovině stránky. Tedy nabídka na nějaký počítačový systém HP model 1000 za jeden milion US dolarů. Podíval jsem se na pana Yankowitche. Pan Yankowitch seděl přes stůl, na obou rukou, na každém prstu měl masivní zlatý prsten a na sobě měl norkový kožich, který mu sahal daleko pod kolena. Ne, nebyla zima, byl konec jara. Otázal jsem se pan Yankowitche, zda budeme mluvit německy nebo francouzsky. Pana Yankowitche jsem tím naprosto rozhodil. Chvilku na mne zíral, pak otočil hlavu na ředitele Trnku a jeho náměstka. Ti mu pokynuli a zakývali hlavama, že jako jo. Pan Yankowitch, že tedy německy. Požádal jsem pana Yankowitche o vysvětlení technických údajů, jak velkou paměť bude mít počítač, kolik bude disků, kolik terminálů, kde je tiskárna, kolik bude stát instalace. Pan Yankowitch odpověděl, že to neví, ale že to zjistí a nabídku že upraví a znovu přiveze. Tím bylo jednání u konce. Já jsem odešel a nechal jsem pány se zase usmívat a popíjet. Druhý den jsem došel na ředitelství pro náhradní díl, který jsem tam den před tím přivezl. Zastavil jsem se u ing. Motejzíka a řekl jsem mu, že to co mu pan Yankowitch nabízí za milion dolarů je jednak již technicky zastaralé a jednak není vůbec jasné co má být obsahem. Systém HP1000 v té době sestával z velkého množství položek, které se vždy musely přesně specifikovat. Měl jsem v tom dost přesně jasno, protože už před studiem na VŠ, jsem chodil na různé předváděcí akce firmy Hewlett Packard v Praze a dostal jsem tam vždy technické materiály a katalogy. Dělal jsem to pak celá léta při studiu na VŠ. Byl to v té době, před rokem 1990, jeden z dobrých zdrojů informací.

Po této epizodě začali ke mě do Drahobejlovy ulice jezdit všechni zástupci firem, které se ucházely o dovoz počítače do Triola. Krom pana Yankowitche to byl pan Seeman ze španělské firmy Seematex. Pan Seeman byl v té době o několik roků starší než já, temperamentní Španěl, mluvil plynule německy a dobře jsme si rozuměli. V Triole, v modelárně nebylo moc kde sedět a jednat. A tak jsme se vždy sešli v centru Prahy, šli jsme na oběd a přitom probrali vše potřebné. Pro pana Seemana to byl zcela jiný způsob obchodního jednání, než na jaký byl zvyklý s ředitelem Trnkou. Později, v 90-tých letech jsem se potkal s panem Seemanem a jeho otcem v Hannoveru na veletrhu. Seděli jsme tenkrát v hospodě v Hannoveru a dlouho se bavili o Československu před rokem 1990. Otec pana Seemana pamatoval Franka ve Španělsku. Bylo to zajímavé setkání.

Dalším zástupcem, který k nám jezdil, byl Francouz, nepamatuji se příliš na jméno, byl to člověk okolo 40 let, menší postavy, zastupoval francouzskou firmu Lectra. A nakonec k nám jezdili japonci od japonské firmy Nichimen. Vždy jich přijelo několik. Letěli z Japonska do Vídně, tam přivzali tlumočníka do němčiny a taxikem jeli do Prahy. Přijeli k nám do Drahobejlovy ulice, kde se vedlo jednání v zakouřené a špinavé kanceláři mého vedoucího, ing. Čápa. Také jsme s nimi šli na oběd, do hospody U Brázdů. Pro japonce to byl šok. Kulturní šok. Pamatuji si, co si říkali mezi sebou. Japonci netušili, že se v té době už 5 let učím japonsky a dost jsem jim rozuměl. V podstatě bych byl schopen se s nimi japonsky bavit, ale měl jsem obavy z reakce mého vedoucího ing. Čápa, který by toto jistě zanesl na vedení Triola.

Z mého pohledu jsem navrhoval nákup buď od firmy Seematex nebo od firmy Nichimen. Důvody pro to byly čistě technické. Jenže generální ředitel Oděvních závodů v Prostějově, který musel nabídku také schválit, prosazoval systém Gerber. Důvod byl v tom, že OP Prostějov měl v té době již systém Gerber zakoupený a říkalo se, že ve smlouvě mají, že každé čtvrtletí nebo půlrok létají do USA, do Bostonu na školení. Prý tam létal pan generální ředitel.

V Trenčíně měli též instalovaný systém na návrh prádla, byl tuším od firmy Seematex. Jenže Trenčínský závod nespadal pod OP Prostějov. S ing. Čápem jsme si udělali výlet do NDR, do Drážďan, Cottbusu a Berlína. Tam, ve třech fabrikách měli systémy ze Španělska.

Aby mne generální ředitel přesvědčil pro systém Gerber, zařídil, že jsem měl před nákupem letět k firmě Gerber do USA, do Bostonu, spolu s pracovníky OP Prostějov. A tam mne měli přesvědčit o výhodách systému Gerber. Triola Praha mi začala vyřizovat výjezdní povolení, tzv. "výjezdní doložku" a služební cestovní pas. Pro mladší ročníky... služební cestovní pas se od normálního cestovního pasu lišil pouze tím, že na poslední stránce vzadu, kde byly tzv. poznámky, bylo malé obdélníkové červené razítko, cca 3x1 cm a v něm bylo azbukou napsáno "služebnaja". Nic více. Výjezdní doložka byl papír na ležato o velikosti jedné čtvrtiny ze stránky A4. Vypadal takto v tomto odkaze. Zelená výjezdní diložka byla pro turistické cesty, modrá byla pro služební a pokud si pamatuji, růžová nebo červená byla pro vrcholné prominenty KSČ a jejich rodinné příslušníky. Ale o tomto tématu někdy jindy.

Když mi Triola vyřídila výjezdní doložku a služební pas, které mi dali spolu s letenkou, byl stanoven odlet na 8.srpna 1986, byl to pátek, ráno. Jenže před tím se stalo několik věcí. Ten týden, v úterý přišel otec odpoledne domů a oznámil matce a mě, že moje sestra emigrovala přes Leningrad a Helsinky do Švédska. Dozvěděl se to ten den od jejího bývalého spolužáka z VŠ. O dva dny později, ve čtvrtek, den před odletem, ke mě dorazil domů telegram z podnikového ředitelství od sekretariátu ředitele Trnky. Nařizoval mi, abych druhý den nechodil na letiště, ale dostavil se na ředitelství Triola Na Florenci a vrátil jsem letenku a cestovní doklady. Do odletu zbývalo asi 12 hodin. Lámal jsem si hlavu, přemýšlel jsem, zda v Triole již vědí, že sestra emigrovala a toto je důvod zrušení cesty, anebo zda to nevědí a důvod je jako obvykle, myšlení ředitele Trnky, který byl pověstný tím, že zaměstnancům na poslední chvíli služební cesty rušil.

Přemýšlel jsem, co může nastat. Kdyby se vědělo, že sestra emigrovala a já šel na letiště k odletu, patrně by mi nedovolili odletět a vyšetřovala by mne STB, že jsme se se sestrou domluvili, že emigrujeme. Ona do Švédska, já do USA. To bylo směšné, emigrovat jsem nemínil. Anebo v Triole nevěděli, že sestra emigrovala a v tom případě bych odletěl, vrátil se a ředitel Trnka by byl vzteky bez sebe, že jsem neposlechl co nařídil. To mi bylo tak nějak lhostejné, protože Triola mne potřebovala na opravy šicích strojů. To totiž bývala v poslední době má téměř jediná činnost. Nakonec jsem se rozhodl neodletět a vrátit doklady. Po pravdě řečeno, ani se mi tehdá do USA moc nechtělo. Ne že bych se tam nechtěl podívat, ale vadila mi ta "společnost" komunistů z OP Prostějov, kteří mne měli hlídat. Vadilo mi, že pak, po návratu na mne bude nátlak, abych podepsal nákup systému Gerber. Do toho se mi tedy vůbec nechtělo.

V pátek 8.srpna 1986 ráno okolo 8.hodiny jsem přijel na ředitelství Triola do sekretariátu ředitele Trnky. Paní sekretářce jsem dal doklady a zeptal se jí, proč se cesta ruší. Vyšel ing. Trnka z jeho kanceláře a řekl mi, že "Když se mi nelíbí systém Gerber, tak přece nemusím letět do USA". To bylo vše. Bylo jasné, že Triola o emigraci mé sestry ještě neví a za vším je závist ředitele Trnky. Vrátil jsem se do Drahobejlovy ulice na modelárnu.

V pondělí, 11.8.1986 okolo 9.hodiy ráno, mi volala sekretářka ředitele Trnky a řekla mi, že před chvílí volal generální ředitel OP Prostějov. Prý seřval ředitele Trnku jako malého kluka za to, že mi zrušil cestu do USA. Pan Yankowitch prý je vzteklý a přijel do Prahy. Prý jede právě ke mě a mám prý s ním okamžitě jet ke generálnímu řediteli do Prostějova. Skutečně, za pár minut přijel pan Yankowitch v norkovém kožichu. Naložil mne do malého, placatého modrého sportovního auta a vyjeli jsme po dálnici na Brno. Řítili jsme se rychlostí okolo 220 km/h, minuli Brno a řítili se do Prostějova. Když jsme přijeli do OP Prostějov, šli jsme ihned ke generálnímu řediteli. Měl velkou pracovnu s rudým kobercem. Byli jsme očekáváni. Když mě generální ředitel uviděl, povstal od stolu, podal mi ruku a řekl: "Soudruhu, my Tě do té Ameriky dostaneme. Máš mé čestné slovo". Audience byla u konce. Otočili jsme se, vyšli ven ze závodu a řítili se placatým modrým sporťákem do Prahy.

Triola začala opět vyřizovat pro mne novou výjezdní doložku a zajišťovat letenku. V plánu bylo, že odletím nejdříve někdy na jaře 1987. Rychleji se to prý vyřídit nedalo.

V říjnu 1986 přišel ing. Čáp a žádal, zda bych mohl udělat nějakou přednášku o moderní výpočetní technice a použití v oděvním průmyslu a to na Oděvní průmyslovce v Praze v Holešovicích. Říkal, že prý Triola má s Oděvní průmyslovkou jakousi smlouvu a tak tam vždy někdo musí 1x ročně takovou přednášku udělat. Prý je to otrava a nuda, ale co se dá dělat. Tedy souhlasil jsem. Nebyl to zase až takový problém, Po ukončení VŠ jsem jeden rok, dva semestry, vedl elektronické laboratoře na ČVUT fakultě strojní, takže snad 45 minut přednášku o počítačích zvládnu. Vzal jsem prospekty, které k nám navozili obchodní zástupvci těch firem, co k nám jezdili. Odnesl jsem je do prodejny foto-kino ve Vodičkově ulici v Praze, tam co je dnes Foto Škoda a objednal sfocení barevných obrázků na diapozitivy. Nechal jsem jich udělat asi 20. To mělo na 45 minut přednášku stačit. Pak jsem se vydal do školy na přednášku. Diaprojektor byl připraven a studenti též. Začal jsem jim promítat obrázky a jen tak, "z patra" jsem jim vysvětloval jak to celé funguje, k čemu to je. Zazvonilo, pokračoval jsem dál. Všiml jsem si, že studenty mé povídáni zaujalo. Když už měla začít další hodina, skončil jsem. Studenti nadšeně tleskali. Paní profesorka byla ráda a děkovala za přednášku a diapozitivy. Ty jsem jim nechal. Asi po dvou týdnech napsala průmyslovka do Trioly pochvalný dopis a žádala, abych další rok přišel opět já.

V prosinci 1986 dorazila do Trioly zpráva od Ministerstva vnitra ČSSR, že moje sestra emigrovala. Byl jsem předvolán k výslechu a na podnikový výbor KSČ. Bylo mi doporučeno, abych si podal výpověď z pracovního poměru. Měl jsem zákaz se stýkat se zástupci zahraničních firem, nesměl jsem chodit s nabídkama na Strojimport (tam jsem nosil nabídky západních firem) a nesměl jsem jezdit opravovat šicí stroje na fabriky. Překvapivě, mi ale neodebrali psací stroj. A tak jsem seděl každý den sám v kanceláři v Drahobejlově ulici, nikdo ke mě nechodil, nikdo po mne nic nechtěl a já jsem si na psacím stroji překládal ze slovenštiny do němčiny slovenské manuály k sálovému počítači, který vyráběl ZVT Námestovo na Slovensku a který se prodával do NDR. Tuto překladatelskou činnost jsem dělal přes tehdejší MON, což byla Mezinárodní Organizace Novinářů. Překlady jsem nosil panu Adamcovi na pražskou Hanspaulku. Pan Adamec byl příbuzný budoucího krátkodobého premiéra ČSSR v roce 1990. Ale to jsem tehdy ještě nevěděl. Tato překladatelská činnost byla velmi lukrativní. Můj tehdejší plat v Triola byl Kčs 2400 měsíčně. To byl velký plat. Byl jsem 3 roky po VŠ. Moji spolužáci z VŠ měli platy výrazně nižší. A za překlady jsem si měsíčně vydělal dalších 5 až 7 tisíc Kčs. Takový měsíční příjem neměl ani ředitel Triola. Nicméně, bylo mi jasné, že z Triola budu muset odejít a tak jsem si hledal jiné zaměstnání. Našel jsem, podnik Triola jsem opustil a odešel jsem do Tesla Eltos.

V roce 1991 jsem se dozvěděl od lidí, které jsem potkal a kteří za mé doby v Triole pracovali, že Triola skutečně dovezla o rok později, po mém odchodu, tedy až v roce 1988, systém Gerber, tak jak si přál generální ředitel OP Prostějov. Ing. Čáp prý letěl na školení do USA a stal se vedoucím výpočetního střediska. Celý systém prý byl stále v opravách a v roce 1990 byl dům modelárny vrácen potomkům původního majitele a Triola musela dům opustit. Zlaté časy Triola skončily po převratu v listopadu 1989. Do USA jsem se nakonec také podíval, v roce 1994 na pozvání univerzity ve Virginii. Ale to už bude jiná kapitola.