|
||||
Česká privatizace |
||||
Po bolševickém převratu v roce 1989 se k moci dostal kromě dalších, také ing. Václav Klaus, který je v České republice obecně považován
za otce české privatizace. Myšlenka privatizace však přišla ze zahraničí, zřejmě od českých emigrantů. Ing. Klaus spolu
s dalšími myšlenku privatizace upravili k obrazu svému a nazvali ji česká privatizace. Původní myšlenka privatizace počítala s tím,
že se čeští emigranti vrátí do České republiky
a přinesou s sebou kapitál, zkušenosti, znalosti a kontakty, který vloží do českého průmyslu. V roce 1990 byl český průmysl v relativně dobrém stavu,
chyběl mu bohužel právě ten kapitál a znalosti moderních technologií. Jenže ing. Klaus a spol., měli jiný názor. Privatizace ano,
ale pouze pro širší vládnoucí elitu. Emigranti a jejich kapitál byl z účasti na privatizaci vyloučen. Byly zde obavy, že s příchodem
emigrantů by tehdejší skupina lidí okolo V. Havla, ing. Klause, Dyby a dalších, byla nejprve odstavena od zisků z privatizace a posléze i od vlastní moci.
Později, v roce 1994 mi jeden ortodoxní komunista, s kterým jsem se bavil o privatizaci, vysvětlil a řekl takto:
A to si myslíš, že my si to všechno, co jsme tu za 40 let vybudovali, že si to necháme vzít? Tenhle dobrý člověk nějak nechápal, že oni, komunisté
toho za 40 roků moc nevybudovali. Jakžtakž se starali o to co ukradli v roce 1948.
Nejprve v roce 1990 začala tzv. "malá privatizace". Na tu si vzpomínám dobře, začal jsem právě podnikat a v rámci této "malé privatizace" mi bylo
tehdy Místním národním výborem nabídnuto, že když dám 50 tisíc Kč, budu se moci ucházet o pronájem kanceláře v domě, který
Místní národní výbor měl v péči (do péče jej dostal v roce 1948 kdy jej ukradl majitelům, které poslal do vězení). Tak tomu se říkala "malá privatizace".
Já tomu zase říkal "malá domů" a neúčastnil jsem se. Také jsem až do roku 1995 nikde žádný pronájem nezískal.
Následně začala "velká privatizace", při které se privatizovali, tedy převáděli do soukromého vlastnictví, celé továrny. Téhle velké
privatizace se účastnili jednak dosavadní ředitelé privatizovaných fabrik a jednak veřejnost prostřednictvím kuponových knížek.
Byla to privatizace bez peněz. Taková šaškárna, státem organizovaná lumpárna. Veřejnost neměla peníze a tak každý člověk dostal knížečku s kupony, které měli fiktivní hodnotu
a mohl je vkládat do privatizovaných fabrik. Naproti tomu ředitelé privatizovaných fabrik měli jinou možnost. Až na vzácné vyjímky byli totiž
vždy členy bývalé KSČ. Postup byl prostý:
Pan Josef Dvořák, ředitel státního podniku Plastik, samozřejmě člen KSČ, se rozhodl zprivatizovat fabriku kde byl ředitelem.
Jenže stát za fabriku chtěl 50 milionů Kč.
Pan Dvořák proto navštívil svého kamaráda Oldu Novotnýho, ředitele místní pobočky Komerční banky, který byl také člen KSČ a
kterého znal ze stranických školení. Měli spolu tenhle rozhovor:
Nazdar Oldo, jak se máš? Koukni, známe se, že jo? Potřebuju půjčit 50 milionů, chci koupit tu fabriku, kde jsem ředitelem. Zařídíš to?
Pan Dvořák tedy zařídil znalecký posudek na fabriku, že má jako hodnotu 100 milionů Kč a jeho kamarád Olda Novotný uvolnil panu Dvořákovi
půjčku 50 milionů korun. Tím byla fabrika zprivatizovaná. Co se dělo dál? Pan Dvořák propustil zaměstnance, stroje prodal, pozemky také prodal,
úvěr nesplatil, něco dal svému kamarádovi Oldovi, něco dal na podporu místní politické strany a pak jeho firma zkrachovala.
Peníze se přesunuly do poradenské společnosti sídlící na Krokodýlích ostrovech v Karibiku. V roce 1999 jsem byl na policejním oddělení v Praze 9, na tehdejším náměstí Lidových milicí v Praze 9 ve Vysočanech. Šel jsem tam podat oznámení na pracovníky sociálního úřadu, kteří mi tvrdili, že ode mne nedostali sociální dávky - blíže viz článek Jak to vše začalo. Debata s policejním vyšetřovatelem se stočila jinam a ten vyšetřovatel ukázal rukou z okna na pobočku Komerční banky přes náměstí a povídal: V roce 1992, když jsme chtěli vyšetřovat ty půjčky okolo privatizací, tak nám říkali, že se nemáme starat. A teď nám zase říkají, že to máme šetřit.
|
|